Předběhlo ji skoro, vše. Už tu dávno byla
– žehlička
– pračka
– sekačka na trávu.
Možná to bylo proto, že se s jídlem dalo naložit i jinak
– sušení
– zavaření
– okamžitá konzumace
tak to nikoho asi příliš netrápilo.
Byli však tací, kteří se o vynalezení ledničky pokoušeli. Jedním z nich byl skotský chemik William Cullen. Z jeho rukou však vyšla obrovská skříň, u které se muselo točit klikou, aby vyráběla zimu.Na sto let šla lednička k ledu, až přišel Cullenův krajan, James Harrison, se strojem na výrobu nejen chladu, ale rovnou ledu. Dokázal vyprodukovat dokonce neuvěřitelné tři tuny denně. Jenže, opět ta samá bolest. Byla to neforemná almara.
Místo ledničky, přijel ledař
Lidé ve městech i na vesnicích využívali tedy raději ledaře, kteří lidem vozili velké kusy ledu přímo domů. Zvláště hostinští této služby využívali k chlazení piva.
o Rok 1911 byl pro ledničku přelomovým. Konečně někdo přišel na to, vybavit ji kompresorem. Jelikož byl velmi hlučný, odnesl se kompresor do sklepa a lednička zůstala v kuchyni. Opět se nedostala do více domácností. Tentokrát, pro svou vysokou cenu. Ledničku si mohli pořídit jen ti bohatší. Stála jako dvě nová auta. Co naplat, musela ještě počkat.
o Roku 1923 se konečně cena snížilanatolik, že si ji mohli dovolit i střední vrstvy. Na konci třicátých let, dvacátého století, do ní každé ráno mohlo nahlížet více než padesát procent Američanů.
Do Evropy se dostala mnohem později.Začala plnit rohy kuchyní až v šedesátých letech, dvacátého století. Mimochodem, víte, proč se vyrábí převážně v bílé barvě? Bílá snižuje přívod tepla z okolního prostředí.